Příběhy z povodní

Jaroslav Demčák, v době povodně 2010 místostarosta, současný starosta

Hejnice a Ferdinandov

Při vzpomínce na počátek povodní 7. srpna 2010 si uvědomuji, že vše začalo již v pátek 6. srpna v podvečer. Pátek jako každý jiný, zataženo a přesně podle předpovědi začalo kolem 18 hod. pršet. 8. srpna. Před 4. hodinou ráno mě probudil první varovný telefon a sousedka ve Ferdinandově (bydlící v místě mimo jakýkoliv tok) mi sdělovala, že má vytopený suterén domu. Venku mě již čekalo nemilé překvapení. Kolem našich zahrad se hrnula říčka, která si hledala cestu už mezi domy nad námi. V té době již někteří čerpali vodu ze svých sklepů, hasiči zachraňovali osoby a někteří, hlavně na spodním Malém Štolpichu, nevěřícně zjišťovali, co všechno jim voda odnáší. Voda dál dramaticky stoupala.

Zjistil jsem, že dolní Ferdinandov je fakticky odříznutý od světa, protože kromě strženého mostu u Mazánků došlo na opačné straně k přerušení silnice u penzionu Hubert. S fotoaparátem jsem objel město a vyfotil první škody. Velmi brzy vypadly mobilní sítě.

Opět se začala vylévat řeka Smědá na nejníže položených místech. Jelikož se v té době objevila velká voda i na místech, kde nikdy nebyla, následovala varovná hlášení o zátopové vlně.  Evakuační centrum v kině se záhy plnilo, nejvíce však dětmi z různých táborů či výletníky. Někteří místní obyvatelé odmítali opustit své domovy. Až poté, co hladina vody překročila limity povodně roku 2002, se začali hlásit o záchranu.

Nyní po letech jsme šťastní, že nikdo v Hejnicích nebo na Ferdinandově nepřišel o život.

Po této nepříjemné zkušenosti si člověk uvědomí, co je příroda zač a jakou má sílu. Vždycky jsem si říkal, že v centru Hejnic nikdy velká voda nehrozí a že můžeme vždy utéci na kopce. Po zážitku, že se nedalo projít kolem plynové kotelny, přes přejezd v Lázeňské ulici proudil metrový sloup vody a Ferdinandov odřízla voda z okolních kopců, již tomu nevěřím.

Pavel Lžičař, starosta

Raspenava

Od pátečního večera jsem sledoval zvyšování hladiny řeky Smědé. V ranních hodinách, kolem půl páté, zvuk sirény přerušil ticho doznívající noci. Ne, ještě se nejednalo o signál oznamující nebezpečí povodně. Sirénou byli svoláváni členové jednotky sboru dobrovolných hasičů (SDH) k výjezdu, neboť ve Ferdinandově došlo k ohrožení několika obydlených objektů rozvodněným potokem a bylo potřeba pomoci. Hladina řeky se blížila 2. stupni povodňové aktivity. Netrvalo to více než půl hodiny a rozezněla se siréna znova. Nebezpečí povodně. Tak jako v předchozích stavech nebezpečí povodně zajel jsem na území, která bývají nejdříve vodou ohrožena. Pokračoval jsem proti proudu řeky a monitoroval další ohrožená místa. Voda již byla vylitá z břehů, ale mimo jednoho domu zatím nikde nevnikla do bytových prostor. Přestalo pršet, řeka se vrátila mezi břehy a vše nasvědčovalo tomu, že nebezpečí povodně skončilo. Zdání však čas od času klame – podobně to vypadalo i s povodní v roce 2002, kdy voda po vzestupu zprvu opadávala a do několika hodin se zvedla druhá povodňová vlna, která město zaplavila. Druhý den, kolem 9. hod. se z nebe opět spustil déšť a nepolevil. Tentokrát takové intenzity, že nebylo vidět na 5 m. Svah pod nádražím se pokryl vodní hladinou, nad vodou bylo vidět pouze koruny stromů. V 10 hod. bylo už zaplaveno celé město. Bylo to neuvěřitelné. Tato povodeň přesáhla tu z roku 2002 o celé 2 m. Nebylo síly, která by zabránila pustošivému živlu v díle zkázy. Přesto členové jednotky SDH, doplněni o další dobrovolné i profesionální hasiče, zajišťovali evakuaci občanů v zatopeném území a zachraňovali majetky. Tentokrát vynaložili při záchranářských pracích skutečně obdivuhodné, a v mnoha případech doslova hrdinské úsilí.

Když přestalo pršet a začala opadávat voda, s velitelem SDH jsme provedli prohlídku stavu města, abychom připravili alespoň základní strategii pomoci občanům. Na to, co jsem viděl, se nedá zapomenout. Všechny lávky byly strhány, poškozeny byly všechny mosty, asfaltové „kry“ z poničených vozovek se převalovaly v ustupujících vodách, všude kolem zničené domy, rozbité ploty, pozemky rozryté, plné vymletých jam, pomlácené osobní automobily, některé zavěšené v korunách stromů, uličky zavalené naplaveným materiálem… To už nebyla povodeň, to byla doslova apokalypsa.

S evakuací obyvatel ze zatopených objektů nám pomohli záchranáři s vrtulníkem ZS Liberec. Lidé byli umístěni do ubytovny. Byli sice překvapeni z té mohutnosti a ničivosti povodně, ale u žádného, se kterým jsem hovořil, nebyla znatelná apatie. Téměř všichni dávali najevo své odhodlání dát si své byty a domy do pořádku. Mnozí z nich ještě do večerních hodin ubytovnu opustili a vrátili se do svých rodinných domů či zamířili k příbuzným.

Raspenavě na pomoc přijely sbory dobrovolných hasičů, dá se říci, z celé republiky. Když jsem se po ukončení povodňové komise vracel domů, byla již neděle, měl jsem pocit, že sobotní odpoledne bylo neobvykle krátké, že do města přišla strašně rychle tma. Doma mi pak nedala spát otázka, jsme-li schopni následky povodně do Vánoc vůbec odstranit. Ale že se tak stane za sedm neděl, v to bych nevěřil. Stalo se tak zásluhou všech, co pomáhali, a za to jim patří mé poděkování.

Dan Ramzer, starosta

Frýdlant

Beznaděj a proudy vody. Skoro celou noc jsem sledoval internet a srážková, radarová data. Tušil jsem, že se valí na Frýdlantsko pohroma. Fialové barvy bylo na radarové animaci velmi mnoho a vypadala jak oko hurikánu. Usnul jsem jen na chvíli před druhou hodinou a už velmi brzo ráno mě vzbudila výstraha, když naši hasiči vyjížděli do Mníšku, kde vybřežila Jeřice. Po šesté ráno jsem objížděl město. Prvního „muže v akci“ jsem viděl pana Simona v Zahradní ulici. Stál bezmocný po kolena ve vodě a snažil se ucpat vchod do svého domu a do objektu betléma. Zahradní ulicí se valila směrem od stadionu malá řeka notně dotovaná „přítoky“ ze Střelnice a z Čapkovy ulice. Bylo mi jasné, že je zle! Hodně zle!

Okamžitě jsem přejel do hasičské zbrojnice, odkud jsme řídili záchranné a evakuační práce. Nařídil jsem stažení jednotek z Mníšku zpět do Frýdlantu a ihned začal pracovat krizový štáb, jak namazaný hodinový stroj. Na nic nebyl čas. Jedinou výstrahu na evakuaci jsme mohli poslat přes webové stránky města okolo deváté dopoledne. Na víc nezbyl čas. Padala elektřina, nefungoval internet, mobilní sítě byly přetíženy. Všude byli lidé, kteří volali o pomoc. Dělali jsme maximum až za hranice možného. Nasazení hasičů a záchranářů bylo příkladné.

Poznal jsem hrdinství, na které nikdy nezapomenu!

Marie Matušková, v době povodně 2010 starostka

Višňová

I přes rozsáhlé zkušenosti ze zdejších opakovaných povodní a jistou občanskou otrlost nejsme po záplavách v srpnu 2010 obec jako dřív. Všechny rány nejsou dosud zhojeny a dlouhodobě ani nebudou. Zašumění deště, ten jinak milý zvuk, je pro nás stále varovným signálem. Ne, nikdo se u nás neutopil. Jen pár infarktů, mrtvic, otrav krve po zranění při úklidech, pár vzpomínek na bezmoc, nárazy klád hnaných divým proudem do stěn, zoufalé čekání na světlo a pomoc. Čekání na vodu a na jídlo, němý telefon, nepoužitelný záchod a písek v kastrolu, pokud vůbec neuplaval. Všecko je jinak, nic není na svém místě, neznáme už tu krajinu a jsme mokří, mokrá je naše postel, i oči máme mokré.

Bylo to u nás „do třetice“. A vždycky v sobotu. Dvě soboty za sebou byli varováni občané, že může nastat povodňové nebezpečí, a když se to stalo potřetí 7. srpna, někteří jen mávli rukou. Co následovalo, zbořilo všecky zkušenosti, nacvičené mechanismy i body stability.

Ve 4 hod. zrána mě upozornil starosta z Hejnic, že Bílý Potok dosáhl 1. stupně povodňové aktivity (SPA). Varovala jsem obec po proudu pod námi, Černousy, a „zvedla“ hasiče. Do povodňového nebezpečí chyběl u nás ještě celý metr, ale předpověď intenzity srážek byla děsivá. Zachovali jsme se podle toho a v 6.35 hod. bylo dodáno na ohrožená místa již 1 000 pytlů s pískem, občané varováni, aby si odvezli auta a učinili možná opatření. Před polednem je mi ale jasné, že v situaci, ve které jsme, již nejde o záchranu majetku, ale pouze o lidské životy. Jít o život – věta často používaná jako fráze. Chápeme ji dobře?

Ve 12.20 hod. jsem dostala zprávu z „Prognózy“, že se na nás valí z Frýdlantu stoletá voda. Jak lze informaci použít? V té době už osada Víska, ležící nejvýše po toku, zažívala peklo. Kdo nestačil utéct, vyhlížel z poschodí, půdy a posléze ze střechy, jak divý proud podemílal hrázděný dům (kulturní památku), viděl, jak divoká kalná voda Smědé ukusovala z jiných domů rohy, v ryku vody slyšel skřípot balvanů posunujících se po silnicích a viděl hromadící se kmeny stromů. Proč? Divoká voda z hor brala cestou, co jí přišlo pod silné ruce, pohazovala si s kmeny stromů, tu sebrala jedno autíčko a zmáčkla ho jako krabičku od sardinek, přibrala další a další. Troufla si na odpadní kontejnery, a dokonce sebrala i kamion. Ucpala prostor pod mostem mezi Vískou a Kunraticemi a trhala ho nemilosrdně na kusy. K tomu jako tympán v tom divokém koncertu se přidalo stržení jezu nad elektrárnou. Na střeše hrázděného domu uprostřed té smršti se drželi starší partneři s pejskem v náručí a čekali na pomoc. Jejich dům od hlavního náporu kmenů chránil vzrostlý dub a ještě stále držel nahromaděnou bariéru. Odolá? O potřebných vím, beznadějně jsem pro ně již dávno posílala traktor, který nedojel, přemýšlela o pomoci hasičů z Kunratic, když právě praskal most a oddělil tak definitivně sousední obce. Teď už jen občas „proleze“ zpráva SMS – Zachraňte nás!

Od záchranného hasičského štábu jsme dostali rozkaz k evakuaci celé vesnice. Odpověděla jsem, že není v našich silách to splnit. V 18.38 hod. zahájila záchrannou akci helikoptéra. Z nedostupných, prudkým proudem ohrožených domů zachránila deset vyčerpaných osob. Bylo tam i jedno miminko.

V neděli 8. srpna se místy dalo do obce projet. Začínala k nám proudit humanitární pomoc a na území obce působilo množství hasičských sborů, Armáda ČR, nespočet sdružení a spolků. Konečně jsem se náhradními cestami dostala do odříznutých obcí a v poničených osadách našla zoufalé lidi bez proudu, pitné vody a v této chvíli i bez naděje… Zřizovali jsme výdejny v osadách, aby se lidé vůbec pro pomoc dostali.

Velmi skromný odhad škod na území obce byl celkem asi 300 mil. Kč.

Co dodat? Někdy je osobní laskavá pomoc nad zlato, přijela paní a vybalila čerstvě upečené koláče a štrúdly, vše pocukrovala a začala krájet. Přivázané krávy se utrhly, odplavaly a po opadnutí vody se vrátily do chléva. Dub ve Vísce vydržel, získal titul Ochránce a v republikové soutěži o Strom roku 2014 získal první místo. Ve Vísce máme postavenou ochrannou pravobřežní hráz a chystáme další opatření.

Osobně s nadšením učím děti v projektu „Voda blízko nás“, jak se co nejlépe chovat v povodňovém ohrožení a jak samy jednou ekologicky vyzbrojené pomohou chránit před velkou vodou osídlení, a také, že je třeba mít k vodě stále nejen respekt, ale i úctu.

Marie Matušková

Minkovice – Dům Milana Melky

Celá osada Minkovice bývá často zaplavena a není to jen od řeky Smědé. Z výsypek polského dolu Turow k nám stéká pro ně Bezejmenný, pro nás Minkovický potok. Lidé si v nouzi pomáhají, stavení mají často na podlaze dlaždice. Mnozí se ptají, proč tam pořád žijí. Je to těžké, nikdo tu není tak bohatý, aby si jinde koupil byt či postavil dům, je tu i citová vazba, je to pospolitá vesnička. Obec dělí od řeky železniční násep a tvoří tak vlastně povodňovou hráz. V roce 2010 voda poprvé, co pamatujeme, násep přelila. Lidé při povodni těžce vynášejí věci na půdu, většina domů jsou hrázděnky a je nízko do stropu. V domě č. p. 14 žije pan Milan Melka, letitý pokladník TJ Jiskra Višňová. Když opouštěl zaplavený dům, uvědomil si, že v jednom fochu ve skříni má vybrané příspěvky a peníze fotbalistů. Co ten poctivý člověk udělal? Vrátil se do domu, kde mu voda sahal až po krk a těch pár korun svému týmu zachránil. Dokázal i vyjít ven a evakuovat se. Voda v domě dosáhla 180 cm.    

Předlánce – Dům rodiny Hofmanových

V Předláncích v domě č. p. 95, asi 200m  vzdáleném od řeky Smědé, bydlí rodina Hofmanových. Při nástupu povodně byl otec rodiny, dobrovolný hasič, vyzván k pomoci obyvatelům. Akce střídala akci a jak už praví staré české přísloví: “Kovářova kobyla chodí bosa.“ K pomoci své manželce a dceři se dostal až ve chvíli, kdy byl dům už nepřístupný. Do stěn domu narážel silný proud a garáž vedle se pod silou dravých vodních vln začala rozkládat. Matka s dcerou se na to dívaly s balkonku, kde dlouhou dobu čekaly na helikoptéru. Dům se chvěl, voda řvala…Pršelo tak silně, že helikoptéry měly zákaz vzletět. Dům nakonec vydržel se silně podemletými základy, pro trosečnice konečně přiletěla helikoptéra a dcera Martinka, výborná atletka, vzala pro maminku na transport lanem láhev Becherovky.

Víska – Dub Ochránce

U břehu Smědé ve Vísce roste mohutný dub s obvodem kmene 130 cm. Při povodni utrpěl mnoho ran, svým tělem zachytil  splavené kmeny, které by se jako beranidla opíraly do domů za ním. Své vědí paní Holcová a pan Stibor v domě č.p.25 a v dalších domech. Pojmenovali jsme ho STROM  OCHRÁNCE a nominovali ho v roce 2013 na strom republiky. Co říci… Vyhrál! Postoupil do evropského kola a skupina lidí kolem jela se starostkou do Bruselu. Sice jsme již proti zemím výrazně nás početně převyšujícím neuspěli, ale je to pořád OCHRÁNCE.

Víska – Dům Marty Holcové

V domě č. p. 25 ve Vísce žije paní Marta Holcová s přítelem Otakarem Stiborem. V roce 2010 měli věrného kamaráda pejska Zaka. Dům býval často postižen záplavami. Jednou bratr paní Marty během povodně vyndal z mrazáku pstruha, hodil ho na pánev a tvrdil, že ho chytil v kuchyni. Byli tedy zvyklí. Přicházející povodeň v srpnu 2010 tedy nevyhnala své obyvatele, a když bylo jasné, že je jiná než obvykle, bylo již na útěk pozdě. Ani traktor se už do Vísky nedostal a nastávající vodní peklo komplikoval ztrácející se mobilní signál. Dům se chvěl a jiný hrázděný domek naproti se sesouval. To už obyvatelé seděli v dešti na střeše a čekali dlouho na vrtulník. Když byli dopravováni do vrtulníku, vyklouzl pejsek Zak do zdivočelých vod. Jejich soused, Honza Štern, kterému se také bortil dům, věděl, co Zak pro pár znamená a s nasazením života ho zachránil.

Víska – Dům Blanky Kuchařové

Dům č. p. 30 ve Vísce leží jako první, na okraji vesnice jen pár desítek metrů od Smědé. V době povodně bylo jeho obyvatelce, paní Blance Kuchařové, 88 let. Činorodá babička měla ráda vše kolem sebe v pořádku. Povodně z řeky dům nezasahovaly, byly to vody z elektrárenského kanálu. Na spoušť, která se přiřítila od Frýdlantu, nebyl nikdo připraven. Duchapřítomný syn paní Kuchařové v okamžiku úderu vody pomohl mamince z domu a vytlačil ji do prudkého svahu nad domem. Voda ukousla roh stavení, zaplavila přízemí (2,5m) a doslova zahýbala celým objektem. Mezi zablácenými předměty vynesenými z domu se pohyboval znepokojený psík a válela se ošatka s čerstvými vajíčky. Jak křehká je daná skutečnost! Dům se podařilo opravit a paní Kuchařová tam i dnes tráví své dny.

Víska – Dům Jana Šterna

Do hrázděného domu č. p. 35 ve Vísce se nastěhoval mladý Honza Štern. Jiný dům zde mají již dávno jeho rodiče, tatínek je mimo jiné skvělý fotograf. Blízkost řeky, historický dům, idyla. A najednou ječení vody, bubnování valících se balvanů, kmeny stromů zmítané vlnami. Struktura hrázděných domů je vůči vodě méně odolná. Přesto dům vydržel. Voda sice zaplnila přízemí (2,2m) a valila se okny ven, ukousla „naštěstí“ jen roh stavení. Dům se podařilo zachránit a mladý člověk se ani po této zkušenosti neodstěhoval a zůstal.

Višňová – Dům manželů Rückerových

V domě č. p. 38 ve Višňové žijí manželé Rückerovi. Dům sám nebývá povodní příliš ohrožen. V roce 2010 se k řece, která i zde přesahovala koleje, přidal ještě Višňovský potok. Vodní hladina se rozlila kolem domů, které ani nejsou zaneseny v obecním seznamu ohrožených nemovitostí. Manželé Rückerovi jsou dosti závislí na svém domácím prostředí, pán je po amputacích nohou odkázán na vozík. Musel být evakuován do budovy školní družiny. Nesl to velmi statečně, jako vůbec celý svůj stav, podporován svou pečlivou ženou. Dům byl zaplaven do výšky 120 cm. Po opadnutí vody se časem povedlo ho učinit opět obyvatelným. 

Višňová - Základní škola, čp.173

Škola ve Višňové má dvě budovy, říkáme „stará“ a „nová“ budova.Stará budova je podsklepená a sklep se zcela zaplnil vodou.“Nová“ budova, stavěná před desetiletími v akci „Zet“žádný sklep nemá a je ponořená na úroveň s předškolním prostranstvím.Zde vznikl bazén a voda ve škole nastoupala do výše 120 cm.Každý si předství, co to udělalo s podlahami, školním nábytkem, pomůckami…A co bylo nejhorší? Zaplavena byla nově vybavená počítačová učebna. Všechny škody se dají napravit obci se podařilo získat mnohé prostředky, školu navštívil i ministr školství.

Co se ovšem napravit nedá, je zrušení II.stupně po mnoha letech chodu na výjimku, chybí nám dostatečný počet žáků. 

Josef Šperl, Dis., velitel sektoru Frýdlant a zároveň velitel JSDHO Frýdlant

Frýdlant

Jednotka hasičů z Frýdlantu tento osudný den jela nejprve na pomoc do Mníšku u Liberce. Když jsme přijeli, nestačili jsme se divit, co páchá velká voda. Naši členové ani na chvilku nezaváhali a začali se záchrannými pracemi. Mezitím, kdy jedno naše družstvo pomáhalo s evakuací v Mníšku, zbytek jednotky prováděl ve Frýdlantu monitoring a započal s pytlováním pro případ, kdyby začalo docházet k lokálnímu zaplavování objektů v našem městě.

Začalo se s rozsáhlým monitoringem vodních toků a bylo nařízeno velitelem zásahu informovat obyvatelstvo o možné evakuaci, zřídit stanoviště pytlování a poté rozvážet pytle s pískem do potřebných lokalit, kde byla vyžádána pomoc. Během chvíle došlo k naplnění kanalizace a voda zůstávala na komunikacích, na řece Smědé byl vyhlášen 3. stupeň povodňové aktivity. V tuto dobu nastalo několik desítek dramatických minut. Hasiči začali vyjíždět k záchraně osob na mnoha místech našeho města, také přišla výzva k záchraně dětí z tábora u tenisových kurtů, ze supermarketu Penny, ženy na stromě u bývalé Tiby a další žádosti o záchranu lidí ze zatopených míst. Po informaci, že dojde k vylití řeky Smědé, byla jednotka rozdělena do čtyř úseků, aby mohla zachraňovat lidi z obou břehů. Velitelem zásahu byla vyžádána přes operační středisko pomoc a také byl povolán vrtulník.

V důsledku vylití řeky Smědé z koryta došlo k výpadku elektrické energie ve městě a tím pádem i v hasičské zbrojnici k výpadku spojení mezi zasahujícími jednotkami. Po asi 15 min. napojení krizového štábu na náhradní zdroj energie pronikla voda ulicemi a kanály až do prostoru před hasičskou zbrojnici, poté dál dveřmi do zbrojnice. Každý, kdo měl ruce a nohy, nosil rychle náš majetek na sál, ale voda stoupala tak prudce, že spousta věcí zůstala pod vodou. I přes zaplavování naší techniky, majetku a osobních automobilů našich hasičů jsme se na krizovém štábu snažili udržet spojení se zasahujícími hasiči a s lidmi, kteří volali o pomoc. Najednou přišlo hlášení od velitelů družstev, že záchrana osob za pomoci hasičské techniky není možná – jen za pomoci člunu. Ihned byl nasazen člun, který byl zakoupený týden před tímto osudným dnem. Hasiči na člunu zachránili několik desítek osob. Stále jsme čekali na pomoc prostřednictvím vrtulníku a dalších posilových jednotek, ale marně. Město bylo odříznuté vodou od další pomoci ze země a oblačnost byla tak nízko, že se k nám vrtulníky nemohly dostat. Všichni hasiči a celý krizový štáb doufal, že vše dopadne dobře a lidé, kteří potřebují pomoc, vydrží a vzdušná pomoc přiletí včas. Najednou se vzestup vody zastavil a v dáli bylo slyšet ševelení rotoru přilétávajících vrtulníků. Z radiostanic se ozvalo: „Pomoc je zde!“ a hasiči začali pomáhat záchranářům z vrtulníku s evakuovanými lidmi, které odváželi do evakuačního centra.

plk. Mgr. Josef Málek, velitel sektoru Raspenava

Raspenava

Sobota 7. srpna nebyla zprvu ničím výjimečná, chvíli před pátou ranní jsem vyrazil s dobrovolnou jednotkou města Raspenava do sousední obce, kde voda po vydatném dešti zaplavila několik domů v místní části Ferdinandov. Voda však začala stoupat i jinde po Smědé, pomoc s čerpáním vody z domů a sklepů nebyla efektivní a objevovaly se první žádosti o záchranu osob. Po první zátopové vlně byla situace zvládnutelná, několik zaplavených objektů, zasažené obyvatelstvo sice frustrované, ale ve svých domcích a společně s hasiči v plné práci. Tato zátopová vlna nedosahovala ani intenzity poslední významnější povodně na Smědé ze srpna 2002.

Po získání informací z medií, HZS LK a internetu bylo jasné, že není konec a hasiči se soustředili na informování občanů o možnosti druhé intenzivnější zátopové vlny. Reakce byly častokrát negativní – Strašíte lidi! nebo To už tady bylo a nepřišlo nic!

To, co se potom na Smědé dělo řádově mezi 10. a 13. hod., mohl jen těžko někdo pamatovat nebo předpokládat. Každý potůček (přítoky Smědé) se stal řekou, každá cesta vedoucí k řece byla rázem tokem, voda vystoupala v některých místech i o deset výškových metrů. Koryto mělo ve své šíři kvůli rozlivu stovky metrů.

Poté, co voda opadla, bylo jasné, že začínáme od nuly. Na mnoha místech narušená infrastruktura, příjezdové komunikace od Liberce i Frýdlantu přestaly existovat, mosty a lávky se občas zastavily při své plavbě o rodinné domky, kterým zlikvidovaly statiku. Cesty a silnice byly zahrnuté kamením a zeminou, pro těžkou techniku prozatím nepoužitelné.

Z toho mála, co tu zbylo, se vyrobilo zázemí pro úřad i záchranáře. Do sektoru Raspenava byly přiděleny obce Raspenava, Lázně Libverda, Bílý Potok, Hejnice a Oldřichov v Hájích. O víkendu nastal nedostatek veškerého materiálu, techniky, nářadí, dezinfekce a naopak, vzhledem k vlně empatie, pocitu sounáležitosti a letním prázdninám, přebytek hasičů, zdravotníků a dobrovolníků. Víkend jsme přežili a pak se to rozjelo, solidarita, dotace, dary, chuť lidí pomáhat. Hasičárna praskala naskladněným dodaným materiálem, v sektoru rušno, stovky hasičů, vlny dobrovolníků, vojáci, organizované neziskovky. Každý, kdo dorazil, doplnil něco do skladů. Čekaly nás dlouhé měsíce práce.

Dnes jsem přesvědčen, že jsou postižené obce dál, než byly před povodní, i přestože obnova po povodni ze srpna 2010 stále není u konce.

pprap. Lubomír Erban, velitel sektoru Višňová

Višňová

Povodně v srpnu 2010 pro naši obec začínaly jako normální a pravidelná povodeň, která sužuje naši obec pravidelně. Provedli jsme klasická protipovodňová opatření a čekali na vzestup hladiny toků. První informace, které přicházely, byly nejasné a nikdo na ně nebral takový zřetel. Až první hlášení velitelů jednotek na řece nad námi bylo děsivé – žene se na vás třímetrová vlna, křižovatka v Mníšku je už 1,5 metru pod vodou…

Naše obec měla výhodu v tom, že jsme byli jako hasiči v předstihu, základní protipovodňová opatření jsme měli hotová a povodňová družstva byla připravena. Problém byl s občany, kteří nevěřili, že se řítí takové množství vody a hrozí i zaplavení domů ve vyšších patrech. Ty, co nevěřili, jsme potom bohužel museli zachraňovat pomocí vrtulníku.

V následujících dnech zásahu se osvědčilo rozdělení pro velení na pět „bojových“ úseků, kde působily osoby s místní znalostí, postižení lidé je znali a měli k nim důvěru. Hasičské jednotky přijížděly po telefonické domluvě s velitelem zásahu na základnu do Višňové, odkud byly rozmísťovány dle potřeby.

Kladně musím hodnotit vytvoření uzavřeného prostoru s vjezdem na povolenky, tím bylo zabráněno „povodňové turistice“ a díky těmto opatřením nedošlo v sektoru Višňová k žádné dopravní nehodě.

Velkým pozitivem byla od prvních dnů pomoc Armády ČR, především bez jejich těžké techniky by se zasahující na postižená místa nedostali. Velitel AČR se řídil rozkazy velitele zásahu. Získání těžké techniky bylo prováděno přes povodňový štáb Višňová, bez problémů probíhala i koordinace práce soukromých firem s požadavky velitele zásahu.

Práci při záchranných pracích někdy komplikovala situaci nekoordinovaná činnost jednotlivých humanitárních organizací, které si ve snaze pomoci neuvědomovaly, že jsou podřízeny veliteli zásahu.

Příběhy Olešky

Stanislav Šťastný, starosta

Dětřichov

Povodně v srpnu 2010 očima dětřichovských občanů jsou stejné nebo obdobné jako u zbytku Frýdlantského výběžku. Všichni sledovali zpravodajství o prognózách počasí a stále ve světle let minulých se v duchu ujišťovali: tak tady to nebude tak zlé, opět to směřuje jinam, asi Morava...

To ráno 7. srpna bylo jiné. Sledoval jsem Olešku a neměl z ní dvakrát dobrý pocit. Starosta již dostával konkrétní signály o možném nebezpečí, výjezdová jednotka hasičů byla aktivována a monitorovala se situace.

Vracel jsem se domů kolem půl osmé a mezi posledními přejížděl most č. 130/13 na jedné ze dvou silnic spojující Liberec a Frýdlantský výběžek, podél silnice I/13 se tvořilo jezero. Stejné je to na každém propustku a silnice plnila funkci poldru, ale po naplnění už postupně docházelo k přelivům přes vozovku. Voda stoupala s nečekanou rychlostí a jezero nad mostem se rozlévalo do několika hektarů. Dravá voda již zaplavila domky po proudu i náves, kde došlo k zásadnímu rozdělení obce na další části. Hasiči byli na výjezdu nad horním koncem obce do Albrechtic a při návratu byli odříznuti od zbrojnice. Štěstí stálo při nás. Vše se událo ráno a lidé, ač zaskočeni, byli schopni opustit domov nebo ustoupit do patra.

Nyní však přicházela pohroma. Most na hlavní silnici podemlela přelivová voda a mostní konstrukce byla tlakem jezera za ním rozmetána. Dosud rozvodněná Oleška z koryta jen zaplavovala okolní domky. Po 10. hod. si několikanásobná masa kalné vody razila cestu podél Olešky a konala dílo zkázy. Nešla elektřina, kolabovaly sítě operátorů a občané zasažení apokalypsou byli vyděšeni a s napětím očekávali konec pohromy, který ne a ne přijít.

Ve stínu celé události se odehrávaly příběhy pravého hrdinství, pomoci a solidarity. Nebudu zde nikoho jmenovat, protože vím, že opomenutí jediného by nás mrzelo všechny. Raději poděkuji všem, co nebyli lhostejní.

Až po poledni nastával zvrat a živel pozvolna ochaboval na síle. V 16 hod. bylo centrum obce již přístupné. Byly zahájeny ty nejnutnější práce, prohlídky, zajištění evakuačního centra a nastavení režimu vyhlášeného krizového stavu. Odstraňování škod pro nás mělo trpkou příchuť, když po jediné průjezdné komunikaci přes centrum Dětřichova proudila pomoc pro celé Frýdlantsko, jen nějak nikdo neviděl, co by pomohlo nám v obci.

Druhý den, kdy byl obrázek zkázy zmonitorován, mohla se obec s vědomím žádné ztráty na životech nadechnout k úklidu. Přijeli tzv. povodňoví turisté a reportéři, jen ta přímá pomoc nás míjela. Snad až prohlášení starosty do Českého rozhlasu, že dá na most závoru a pomůže si sám k zásobám pitné vody (čistý akt zoufalství člověka, který pracoval pro obec a sám měl prázdný dům), přispělo k tomu, že ve 22 hod. i k nám konečně dorazila první balená pitná voda. Další dny byly o poznání lepší.

Poučení pro nás nakonec? Je to stejné jako válka, už ji nikdo nechceme zažít, ale musíme mít stále na mysli případné nebezpečí. Poděkování touto cestou je jen malý projev naší vděčnosti všem těm, kteří byli ochotni nám pomáhat.

Vladimír Stříbrný, starosta

Heřmanice

V naší obci Heřmanice začala povodeň v sobotu 7. srpna po 8. hod. ranní. Od 7.30 hod. probíhala kontrola toku Olešky, která byla lehce nad normálem. Okolo 8.30 hod. jsem začínal kontrolovat obec a zjistil jsem několik prvních problémů – zatopení sklepů, které následně začala pomáhat odklízet jednotka SDH Heřmanice. Okolo 9. hod. se začalo s pytlováním písku. Poté jsem vyhlásil 2. stupeň povodňové aktivity a malou chvíli na to i 3. SPA. Obyvatelé se o vyhlášení 2. a 3. SPA nedozvěděli, protože nástup povodně byl velice rychlý, vše se událo značně překvapivě. Za necelou hodinu jsem vyhlásil stav nouze.  Kolem 10.30 hod. voda začala nabírat na rychlosti a intenzitě, takže její ničivá síla byla ohromná. Před očima mizely domy… Na jednom z bortících se domů seděla na střeše žena, musela se neustále kvůli rozpadajícímu se domu posouvat, až ji nakonec před jistou smrtí zachránil vrtulník. Tato vyhrocená situace trvala dlouhé čtyři hodiny, museli jsme jí pomáhat hlavně psychicky, aby neskočila do vody, protože jsme se k ní nemohli kvůli silnému proudu dostat. Takovýchto okamžiků jsme během dne zažili mnoho.

Zvedání hladiny vody trvalo až do 12 hod., kdy dosáhla maximální úrovně 2,5 m nad terénem a až 5 m nad obvyklou hladinu potoka. Poté začala voda postupně opadávat. V průběhu dne muselo být několik obyvatel evakuováno, a to za pomoci hasičského auta i policejního vrtulníku, který však byl k dispozici až po 15. hod. Přesto jedna naše občanka utonula. Od 16 hod. jsem z policejního vrtulníku prováděl monitoring situace až na polské hranice. Po 18. hod. nám začala pomáhat i jednotka SDH Kunratice. Voda se postupně vrátila do koryta.

Musím se přiznat, že jsem v té době uvažoval, že funkci starosty zabalím a skončím. Víte, když se o něco snažíte několik let a během jediného dopoledne vám to odnese voda, mám na mysli to, čeho jsme s našimi občany docílili, je v tom beznaděj. Ale pak přišel den, a to 9. srpna, kdy jsem svolal setkání s občany na 19 hodinu.  Ovšem v ten čas jsem poskytoval rozhovor televizi a lidé tak na mě museli čekat. Při příchodu na místo setkání jsem zažil něco nepředvídatelného – shromáždění občané začali tleskat a křičet: starosta... V té chvíli jsem si připadal jako hrdina v americkém filmu. A to byl pro mne velký impuls, takže jsem si řekl – dáme se společně do práce a uděláme si obec ještě lepší, než byla.

Během těch dnů jsem také víc poznával lidi, jaké mají povahy: odvaha, rozdávačnost a další kladné vlastnosti, ale také ty záporné, jako je závist, posměch, chamtivost atd. Povodeň nám hodně vzala, ale také nám hodně dala, hodně zkušeností a poznatků do dalšího života, ale také nové přátele, kamarády, kteří nám dali sílu a podporu.

A proto děkuji Vodní záchranné službě Nové Mlýny, všem hasičům, celníkům, policistům, vězeňské službě, vojenským útvarům, zdravotní službě, horské službě, nadacím, občanům, firmám, obcím, městům, krajům, politickým stranám, politikům, červenému kříži, občanským sdružením, charitě, církvi a mnoha dalším, kteří nám pomohli jak materiálně a finančně, tak fyzicky a psychicky.

Příběhy Lužické Nisy a Jeřice

Michael Canov, starosta

Chrastava 

Z pátku 6. na sobotu 7. srpna 2010 měl noční službu velitel městské policie Alan Grebson. A byl to právě on, kdo začal o půl třetí ráno burcovat vedení města za spánku, protože nastalá situace s neustálým deštěm a stoupajícími hladinami toků se mu pranic nelíbila.  Ve tři hodiny již občany budil městský rozhlas. Voda v řekách stále stoupala, byly zaplaveny sklepy,  desítky domů, ulice. V sedm ráno bylo otevřeno evakuační centrum v tělocvičně ve škole v budově na náměstí, kam se sváželi či tam přicházeli první lidé.     

V jedenáct hodin přišla zničující druhá vlna. Všechny ulice se ze zatopených proměnily v dravé řeky, náměstí zmizelo pod vodou. Přesun kamkoli byl nemožný. Zůstali jsme doslova uvězněni na radnici i s hejtmanem Libereckého kraje, který před jedenáctou dorazil do Chrastavy.  Hejtman vyhlásil z mé kanceláře krizový stav pro celý Liberecký kraj, který však v tu chvíli nemohl nikdo slyšet, neboť nefungovalo žádné spojení, elektřina, plyn, pevná či mobilní síť, městský rozhlas, nic. Z oken radnice byly vidět čluny záchranářů, kteří evakuovali lidi, a já si v celé té hrůze oddychl, když jsem uslyšel hluk vrtulníků….

Po jednodenní bleskové povodni, přišel čas úklidu a první popovodňové pomoci. Zde byla mimořádně důležitá organizace pomoci ze strany krizového štábu. A také byla velmi důležitá informovanost. O tom jak je důležitá, jsem se přesvědčil doslova na vlastní kůži. Když jsem se v neděli okolo poledního vracel z Nádražní ulice do centra, řítil se na mě dav lidí s výrazem doslova šílenství. Jak jsem vzápětí zjistil, lidé prchali před protrženou přehradou Mlýnicí, která leží těsně nad Chrastavou v Nové Vsi. Já jsem měl naštěstí čerstvou informaci, že je přehrada v pořádku a spolu s kolegy se mi podařilo prchající dav zastavit a uklidnit. Později se ukázalo, že tuto fámu, která se šířila od úst k ústům rychlostí blesku, pravděpodobně způsobila textová informace České televize, že se protrhnul Mlýnský rybník (který ovšem leží na Českolipsku).          

V popovodňové situaci byl asi nejdůležitější osobní kontakt s postiženými lidmi. Navštívil jsem snad všechna místa, všechny lidi. Byla na nich všech vidět při všem tom smutku radost, že jsme s nimi, že na vše nejsou sami. A já jsem byl rád, že jsem jim mohl alespoň trochu pomoci. 

Jiří Formánek, starosta

Bílý Kostel 

Sedmý srpen 2010 se jistě zapsal do pamětí všech lidí v Bílém Kostele nad Nisou. V brzkých ranních hodinách přišla blesková povodeň. Výraz blesková je opravdu vystihující, protože to co se událo sobotní ráno a dopoledne, jinak nazvat nelze. Podle meteorologických předpovědí mělo pršet na jihu Čech. Nestalo se tak a voda spadla u nás, na severu.

Museli jsme jednat z minuty na minutu. Jelikož jsme vesnice rozprostírající se podél Nisy, míra postižení obce byla veliká. Postiženo bylo 168 rodinných domů. Rozhlas na varování byl poničen, ústředna na jeho ovládání byla uvězněna v zatopeném úřadu. Velice důležité bylo se o lidi postarat, ukázat jim, že na tuto pohromu nejsou sami a že nejsou jediní, kterým se to stalo. Byli vyzýváni, aby opustili své domovy do zřízených krizových center. Ti, kteří neuposlechli, byli za pomoci vrtulníků evakuováni. Nebylo jich málo. Na sms výzvu, aby čekali na vrtulník ve střešních oknech svých domů, odpověděla jedna obyvatelka, že děkuje a čeká za komínem.

Lidé se v tak těžké chvíli dokázali semknout. Obdivoval jsem, jak si vesničané dokázali pomáhat a jak na sebe byli hodní. Všechno jsme ale sami zvládnout nemohli. Do obce plynulo mnoho humanitární pomoci a veliká spousta dobrovolníků. Vzpomínám si, že jsem první den po povodních jel jako nepolíbený zkušenostmi na první schůzku do Adry, abych získal co nejvíce informací kde a co je potřeba. Dalo mi to i podporu psychickou. Uvědomil jsem si, že prostě když nás to potkalo, musíme se s tím poprat a jinak to nejde. A čím rychleji se budeme rvát, tím lépe to dopadne. Hlavně se ničeho nebát, popovodňová doba je dobou, kde opravdu většinou platí: ,,rychlé rozhodnutí, dobré rozhodnutí‘‘. Při povodních potkal mnoho lidí, o kterých vím, že se o ně můžu opřít a že jim osud ostatních lidí není lhostejný. Společně se nám podařilo v krátké době po povodni odstranit  nánosy a zničené věci, zabezpečit narušené domy, zprůjezdnit důležité místní cesty, zřídit kuchyň v mateřské školce pro stravování nejen povodní postižených občanů, ale také dobrovolníků, hasičů a jiných a zajistit fungující krizové centrum, ubytování ve škole a v postavených vojenských stanech.

Postavili jsme pro čtyři rodiny, které přišly o svoje domy, do půl roku od povodně náhradní bytový dům. Ihned jsme projektovali, abychom mohli stavět zničené mosty a lávky, které byly pro chod obce nepostradatelné. Většinu cest jsme opravili za pomoci dotací a z poskytnutých darů. Finanční pomoc přišla od mnoha lidí, firem, obcí, měst a krajů z celé republiky. Původní obyvatel Bílého Kostela nad Nisou Čechošvéd pan Petr Hlawatsch přispěl na výstavbu popovodňových domů v Bílém Kostele a Chrastavě. Jiní zase chtěli přispět třeba na obnovu dětského hřiště nebo zničenou kapli. Všem jsme za jejich pomoc hluboce vděční.  

Míra postižení povodní naší obce s devíti sty obyvateli byla veliká. Likvidace a oprava následků povodně obecního majetku dosáhla ke sto milionům. Vše jsme zvládli   opravit za dva roky. Dnes jsou na naší obci sem tam někde stále vidět nějaké šrámy připomínající tu hroznou povodeň, ale největší šrám má asi každý z nás schovaný někde ve své mysli. 

Roman Slezák, starosta

Mníšek 

Od srpna 2010 ulynula v Jeřici spousta vody,  a proto si na některé detaily nemusím vzpomenout. V pátek 6. 8. jsme byli upozorněni na možnost zvýšených srážek v oblasti jižních Čech a Moravy. V duchu jsem si docela sobecky říkal, jak je dobře, že nás to zřejmě mine a já budu mít o víkendu drahocenný klid. Vpodvečer začalo pršet a pohled na oblohu nevěštil nic dobrého. Déšť sílil a mně bylo jasné, že bude zle…

Pár minut po půlnoci jsem se oblékl a vyšel před dům, s tím, že projedu kritická místa v obci. Velmi pršelo, ale jinak než normálně. Měl jsem pocit, že stojím neustále po kotníky ve vodě. Na silnici první třídy (ul. Frýdlantská) došlo k velkému sesuvu zeminy až do půlky komunikace. Po krátké poradě s hasiči jsem nechal sesuv uklidit a přesunuli jsme se do zbrojnice ke krátké poradě. Nebylo moc času, voda v Jeřici stoupala neuvěřitelným způsobem a bylo jasné, že nás čeká povodeň, která postihla obec v roce 1897 a 1958. Stáli jsme na břehu Jeřice a nevěřícně jsme sledovali pohyb vodních živočichů. Vzpomínám na hlemýždě, kteří po zdech domů vyšplhali do výše krovů. To bylo zlé znamení. Z vyprávění pamětníků jsem věděl, že dojde k zaplavení křižovatky silnic I. a II. třídy. Okamžitě jsem rozdělil výjezdovou jednotku na dvě samostatné skupiny. Jedna zasahovala v horní části Mníšku a Fojtce, a druhá v Mníšku dolním, kde bylo nutné okamžitě evakuovat minimálně 30 obyvatel. Třetí stupeň povodňové aktivity byl vyhlášen v sobotu 7. 8. před čtvrtou hodinou ranní, kdy vodočet na křižovatce signalizoval 110 cm. V pět hodin už to bylo 234 cm. Po sedmé hodině ranní signalizoval vodočet 433 cm. Přívalová vlna, která zaplavila křižovatku do výše 150 cm, mne doslova šokovala a v duchu jsem děkoval bohu, že jsem prozíravě poslal část zásahové jednotky evakuovat obyvatele z dolního Mníšku. Do konce života se mi budou vybavovat prožité dramatické příběhy a situace, kdy šlo opravdu o holý život jak obyčejným lidem, tak hasičům a zachranářům. Kdykoliv mám možnost, nezapomenu jim veřejně poděkovat za nebezpečnou práci, kterou vykonávají ve svém volném čase a zadarmo.